Příběh Golema

"Když moje jednotka pod vedením velitele celého družstva dostala za úkol hlídat vědce kteří se budou snažit získat informace o ATT, nebyl jsem moc rád ale rozkaz je rozkaz...
Později jsem si uvědomil že ten rozkaz nás právě zachránil...

Letěli jsem dost dlouhou dobu do Albánie, v Albánii jsme měli nulový úspěch.
Přesunuli jsme se tedy do Bosny která byla po válce dosti zničená.

Byli jsme dosti zničeni když jsme zjistili co se stalo v naší rodné zemi, ve Finsku.
Někteří jsme se chtěli vrátit, někteří chtěli zůstat v bezpečí.
Velitel ale rozhodl že se vrátíme, což se nelíbilo většině jednotky a vznikl konflikt.
Jo, řeknete si že tam máte rodiny a chcete se tam vrátit ale většina jich už byla stejně mrtvá a nemělo cenu se vracet...
Následkem tohohle jsme sesadili velitele a poslali ho s jeho věrnými vojáky zpět do Finska, zatímco většina jednotky zůstala v Bosně.
Byli jsme odhodlaní vynaložit úsilí na zlikvidování ATT, aby smrti našich blízkých nebyly nadarmo.
Vedení jednotky přebral jeho zástupce který byl cílevědomý a jak jsme později zjistili tak měl i lepší cíle než starý velitel...

Po měsíčním putování po zdecimované Bosně jsme viděli na letišti vojenský speciál s Italskými barvami, rozhodli jsme se rychle co s ním uděláme - vezmeme si ho.
Začali jsme tedy přemýšlet o plánu jak se dostat k letadlu a jak s ním odletět, v průběhu toho jsme si všimli že lidé začali stavět v okolí letadla tábor.
Museli jsme si pohnout...

Jednou v noci jsme viděli jak polovina lidí na letišti odešla pryč a rozhodli jsme se toho využít.
Rychle jsme přišli organizovaně k letadlu a zjistili že se u něj nachází pouze civilisté.

"Který idiot je tu mohl nechat bez ochrany..." Pomyslel jsem si a zasmál jsem se.

Díky téměř nulovému odporu jsme se rychle zmocnili letadla a pilot z našich řad ho poměrně rychle doroloval na ranvaj, bohužel pro nás start letadla uslyšeli vojáci kterým dali civilové echo a okamžitě po nás začali pálit zatímco jsme startovali.
Poškodili dva motory, avšak naštěstí každý z nich byl na jiném křídle.

Na palubě se rozhodlo že poletíme do Ruska, avšak v půlce cesty nám vysadily i zbylé dva motory a byly jsme nuceni seskočit.
Před seskokem jsme rychle pobrali všechnu výbavu co v letadle zůstala a seskočili.

Po seskoku, prvních pár hodin, jsme se museli zorientovat a najít se, mě to trvalo pár hodin ale později se mi podařilo najít velitele s jeho zástupcem.
Po dvou dnech pátrání jsme nalezli také dva vědce a tři naše vojáky, bohužel byli mrtví...
Bylo mi jich...líto. 
Byli to dobří chlapi.

Poté jsme přežívali v divočině a po nějaké době se setkali s odbojem, velitel řekl že se k nim musíme momentálně přidat, že nám pomohou a dají nám vozidla...
Moc se mi to nelíbilo ale rozkaz je rozkaz.

Ku mému překvapení nás po dvou týdnech zradili, ale na památku jsme jim sejmuli dva jejich chlapy, jednoho z nich jsem zastřelil svoji kráskou, která mi vždy pomáhala.

Poté co jsme utekli jsme se dostali do křížku s policií která nám říkala že je vyhlášeno 'stanné právo' a že je 'zákaz ozbrojování', avšak náš velitel řekl že chce mluvit s velitelem policistů.
Zavedli nás tedy k nějakému generálovi, se kterým se potom našemu veliteli díky jeho skvělým komunikačním schopnostem podařilo domluvit že nám dají nějaké lidi plus pár vědců.
Taktéž nám získal povolení na nošení zbraní, to mne velmi potěšilo.
Bez boje bych jim svou krásku nedal.

Velitel mě pověřil ať zbytek naší jednotky vycvičím, tak jsem začal.
Nic extra, jen základy, hlavně to aby byli vojáci loajální NAŠEMU veliteli a nikomu jinému.